Tvorba jako spirituální zkušenost

Tempem noha nohu mine se zrakem upřeným k zemi procházím v mrazivém ránu lesem. Vnímám pomalý rytmus vlastních kroků, každý takt lemován zapraskáním namrzlé vrstvy listí, kterým se brodím. Melodii dotváří hukot větru v listí zbavených korunách stromů. Připadám si jako na koncertě smyčcového orchestru. Tu a tam zajásám a ze země zvednu malou žlutohnědou kuličku přirostlou k listu dubu. Sbírám duběnky - kulovité výrůstky na dubových listech vzniklé působením hmyzu – žlabatky duběnkové.

Duběnky totiž obsahují velké množství tříslovin, které v reakci se železem vytvářejí tmavý komplex železitých taninátů – právě to je základ barvy duběnkového inkoustu. Tento druh inkoustu byl po více než tisíciletí nejrozšířenějším typem inkoustu v naší kultuře. Byl využíván pro psaní i kresbu od středověku až do 20. století. Kromě duběnek, železa, vody a arabské gumy, která se do inkoustu přidávala pro zlepšení jeho vlastností, se směs mohla navíc doplnit o nejrůznější suroviny dle rodinných receptů. Dalo by se dlouze psát o chemických reakcích a bohaté historii této formy inkoustu. Nicméně nejsem chemik ani historik.

Jakožto právnička chemickým procesům probíhajícím při výrobě inkoustu z těchto kulatých domečků parazitického hmyzu po pravdě vůbec nerozumím. Jsem laik i pokud jde o umění. Duch začátečníka mi však umožňuje svobodně experimentovat a tvořit. Možná právě toto široké pole nevědomosti v oblasti, do které se pouštím, mi umožňuje tvořit bez analyzování a bez předsudků. Otevírá prostor úžasu nad výsledkem jevů, které jsou mimo mé chápání. Nesvazuje mne pravidly a přesně popsanými postupy s odkazy na zahraniční literaturu.

Zůstáváním v postoji začátečníka neadoruji nekompetentnost či neznalost - touha věci chápat a žasnout nad dosaženým poznáním mi není cizí. Nicméně jak v tvorbě, tak v kontemplaci nemusím proces nejdříve pochopit, abych se do něj mohla pustit. To, co dává těmto činnostem motor, je vlastní zkušenost, nikoli teorie. "Jediný způsob, jak se zbavit mylného chápání kontemplace, je zažít ji," píše trapistický mnich Thomas Merton a dodává, že "kontemplaci nelze naučit. Dokonce ji ani není možné jasně vysvětlit. Lze ji jen naznačit, upozornit na ni, poukázat na ni, symbolicky ji vyjádřit. Čím objektivněji a vědečtěji se ji člověk snaží zkoumat, tím více ji zbavuje jejího skutečného obsahu, poněvadž tato zkušenost je mimo dosah slovního a rozumového uchopení."

Smyslové vnímání jako brána ke kontemplaci

Člověk nemusí rozumět chemickým procesům, jež probíhají v přírodních pigmentech při změně pH. Stačí jen pozorovat tento proces a úžas se dostaví automaticky. Existuje mnoho přírodnin, z kterých si lze jednoduše připravit barvy. Malovat lze kurkumou, kávou, čajem…

Nechám chvíli louhovat sušené květy modrého čaje ve vroucí vodě. Čím méně vody, tím bude barva výraznější. Pozoruji páru stoupající ze sklenice, jejíž obsah postupně tmavne, a pomalu začínám cítit nenápadnou vůni exotického čaje. Nevadí, že nemám po ruce štětec ani pero. Sáhnu po suché větvičce a její roztřepený konec ponořím do připraveného roztoku.

Kapka barvy přenesená na vlhký papír se do něj vpíjí, modrá skvrna se rozšiřuje do stran a vytváří obrazec, který bych vlastními silami nikdy nevytvořila. Přidám trochu sody a s tichým úžasem si všímám, jak se modrá postupně proměňuje v tyrkysovou. Šťáva z citronu zas z modré udělá růžovou. S dětskou radostí žasnu nad touto alchymií, nad kouzly, které se mi odehrávají před očima. Barvy se spolu mísí, větvičkou kreslím nepravidelné linky, které se tu vzájemně lehce dotknou, tu protnou, a barva z jedné linky se vylije do druhé. A pak nastane čas nechat obraz být a barvy nechat zaschnout. To, co se děje takto na papíře při tvorbě přírodními pigmenty, v mnohém odráží kontemplativní zkušenost.

Pozornost zaměřená na přítomnost

Zatímco barvy na papíře pomalu schnou, uvelebím se v pohodlné, ale vzpřímené pozici v sedě. Čeká mne necelá půlhodina sezení v kontemplaci. Je to čas, který věnuji Bohu. Je to moje odevzdání se Mu. Jen tiše sedím a dýchám. Jenže nespočetněkrát mne během tohoto času něco napadne. Musím objednat děti k zubařce, večer vyzvednout kolo ze servisu, no a tenkrát na té dovolené loni, to bylo … moment, tohle že je modlitba? Ano, je to v praxi nespočet příležitostí vrátit se od těchto myšlenek zpět k přítomnosti. Když vytrvám, mohu se postupně ponořit do hlubší duchovní roviny svého bytí, která se skrývá za všemi těmito mými myšlenkami, vzpomínkami, představami a pocity. Pozornost zaměřená na přítomnost mne uvádí do přítomnosti Boží.

Kontemplace v nás probouzí vnitřní svobodu. Svobodu od všeho, co nechávám za sebou, když usedám ke kontemplaci. Dokonce i od svých obrazů Boha a svých zbožných představ a myšlenek. Nejsme na tuhle nečinnost a zdánlivé nicnedělání zvyklí. Je to ale nečinnost plná Boží aktivity a Boží tvorby.

Je třeba nechat utichnout mysl, abychom se mohli naladit na jinou formu komunikace - na dialog, v němž neproudí slova. Dialog vzájemného naslouchání. K naladění se na tuto frekvenci, k utišení mysli a zůstávání v přítomnosti pomáhá zaměření své pozornosti na smyslové vnímání. V rámci kontemplativního sezení to může být například vnímání svého těla, jeho částí, vnímání dechu. Při kontemplativní tvorbě půjde především o vjem barevných odstínů, tvarů, plastické struktury materiálů, jejich vůni nebo třeba vnímání rytmu hrotu tužky kreslící na papír.

Symfonie ticha

Trvanlivost listin popsaných duběnkovým inkoustem v historii byla proměnlivá. Tento druh inkoustu totiž často podléhal korozi, což je možné pozorovat na velkém množství historických rukopisů. Písmo se na nich v některých případech postupem času stává průsvitným či dokonce děravým. Jakoby z listiny vypadlo. Z obsahu sdělení se tak po čase stává prostor ticha. Zajímavý je tento jev i u historických záznamů notových zápisů nejslavnějších hudebních skladatelů. Jakoby se jejich skladby proměnily v hudbu ticha.

V kontemplaci mohu naslouchat tiché symfonii Božího hlasu. Je to životadárné, kreativní ticho. To ticho mě může zaujmout, stejně tak při něm ale mohu začít dřímat nebo lehce ztratit pozornost, dám-li se napospas svým neodolatelným myšlenkám. Kultivace bdělosti v tichu je specifickou disciplínou, při níž postupně zjišťuji, že prakticky vždy jsme obklopeni nějakými zvuky. Cílem však není zacpat si uši a nic neslyšet. Všechny tyto zvuky, hluky a šumy mohu k sobě pozvat a pojmout je do své kontemplace, abych zažila hluboké ticho rozprostírající se uprostřed všech těchto zvuků.

Posvátnost přítomnosti

"S obrazy tvořenými přírodními pigmenty je to jako s divadelním představením", řekla mi jedna moje známá, herečka. Charakteristikou většiny přírodních barev je totiž jejich barevná nestálost. U divadelního představení nikdo nepočítá s tím, že by si ho zabalil s sebou domů. Jde o zážitek, pocit, jaký to v divákovi v onen konkrétní moment vyvolá. Stejně tak může působit pomíjivý obraz zachycující plnou paletu přírodních odstínů. Může být pro mne zpřítomněním pomíjivosti jako součásti života. Může mne postupně učit, jak na věcech nelpět.

To, že je přítomnost pomíjivá, ji nijak nedevalvuje, naopak poukazuje na její vzácnost a jedinečnost. Pokud nejsme bdělí, lehce nám může protéct mezi prsty. Plné prožívání přítomného okamžiku není žádné adorování přítomnosti pro nic za nic. Tato chvíle je posvátná. Je protkaná Boží přítomností skrz na skrz. Rozhlédnu se na chvíli kolem sebe, abych si to, co píšu, naplno uvědomila. U stolu mladší syn skládá lego, starší píše domácí úkol. Posvátnost tohoto zdánlivě tak obyčejného okamžiku mi vžene slzy do očí.

Proces proměny

Během zasychání barev dochází k jejich vzájemnému mísení, do kterého již nezasahuji. Některé barvy jsou mdlé a nevýrazné, časem však ztmavnou, zatímco jiné, syté barvy s odstupem času naopak vyblednou nebo se jinak promění.

Pravidelná praxe kontemplativní modlitby, která zasahuje až do našich největších hlubin, způsobuje pomalu, ale jistě naši vnitřní proměnu. Kontemplace rozvíjí cit pro duchovní rozměr našeho života a prohlubuje duchovní citlivost. Začínáme vnímat vibrace Božího působení v běžné každodennosti. Objevujeme Boží přítomnost v nás samotných. Tato proměna není jen vnitřní událostí bez projevu navenek. To, co je v nás touto proměnou zaseto, také zraje v podobě skutečných plodů.

Zviditelnění neviditelného

Tvořím, tedy jsem. Jsem, tedy tvořím. Tvorba může být přirozeným a nezbytným vyjádřením našeho bytí, odrazem Boží tvořivosti - neboť Tvůrce stvořil tvůrce. Stává se nástrojem, skrze který se zviditelňuje neviditelné, odkrývá to, co je skryto pod povrchem.

Tvorba může být tichou, ale živou formou komunikace beze slov i bez potřeby konkrétního sdělení. Podstatou je, že se to odehrává teď a napřímo. Nevyžaduje dlouhé přípravy, studium ani zvláštní dovednosti. Stačí jí věnovat čas, otevřenost a pozornost. Položit se na hladinu a nechat se nést. Být plně přítomnou v tvorbě - díky zkušenosti pramenící z kontemplace.

Práce s přírodními pigmenty mně osobně otevřela dveře do světa kontemplativní tvorby. Jedná se však jen o jeden z mnoha nástrojů, které lze v této oblasti využít. Na workshopech kontemplativní tvorby jsme již vyzkoušeli frotáž, vyškrabovací techniky, zmizíkování, odlévání sádry, koláže z ohořelých papírů, prošívání obrazů nebo landart v lese.

Argument, že někdo neumí malovat, zde neplatí. V kontemplativní tvorbě nenapodobuji konkrétní předlohu. Neptám se, co je cílem, jaké je zadání, které mám splnit, nebo k čemu to bude. Mohu si dovolit být znovu jako dítě, experimentovat se zvědavostí dětem vlastní. Nemusím vůbec dlouze rozvažovat, kudy vést tu čáru. Ta čára totiž povede mne. Jemně mi ukáže cestu - směrem k vše přesahující skutečnosti.