Tanec s narcisy

Když jsem četla níže uvedenou báseň od Williama Wordswortha, vybavily se mi Honzovy fotky z Picos de Europa. Jsou staré dvacet let a nikdy mne nepřestanou fascinovat. Lány narcisů ve volné přírodě, v horách, kde je zasadil ten nejdokonalejší Zahradník. Když jsem šla před patnácti lety pouť do Santiaga nudnými průmyslovými úseky s davy dalších poutníko-turistů, litovavala jsem, že jsem se nevydala místo toho na pouť do nedalekých Picos....

Já bloudil samotný jak mrak - William Wordsworth

Já bloudil samotný jak mrak,

jenž hory doly přelít si,

vtom zástup upoutal můj zrak,

roj, hejno – zlaté narcisy;

tam u jezera, pod stromy

vítr jim kýval hlavami.

Věčné jak hvězdy, které svítí

a v mléčné dráze blikají,

táhly se v nekonečné síti

nad zálivem hned při kraji:

vidím jich sta a tisíce, 

hřívy se vlní od tance.

Tančily vlny, jiskření

vedle nich neměly však dost:

ať básník cítí nadšení,

že má tak skvělou společnost;

hleděl jsem… hleděl… nemyslel

na poklad, který jsem v nich měl.

Často však, v křesle před krbem,

zadumán, nebo z prázdnoty,

vnímám je vnitřním pohledem,

který je darem samoty:

a srdce štěstím výskne si

a začne tančit s narcisy.

 Foto: Jan Márton