Liebesbrief

"Spadla vám tady na zem hruška," říká mi ráno tatínek, který se během krátké návštěvy procházel po naší zahrádce. Ta bude zase nahnilá, pomyslela jsem si. Navíc to ovoce ani nestíháme jíst, většina hrušek opravdu shnila. Tahle ale vypadala pěkně, položila jsem ji na stůl a věnovala se svým projektům, plánům a všemožným zářijovým starostem. A odpoledne si voláme s Magdou, plánujeme výtvarně-meditační program v Brně, máme toho teď ale obě hodně, tak ukončujeme hovor, ačkoli bychom si toho měly ještě hodně co říct. Najednou můj zrak spočine na hrušce položené na stole. Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Tohle není jen hruška spadlá ze stromu. Tohle je evidentní vzkaz, tohle je vyznání lásky, pozvánka k hostině! Skutečnost, že jsem si toho srdce ze šťavělu nakonec přece jen všimla, změnila můj den. Věřím, že ne jen jeden. Kolik musí být asi vzkazů, kterých si ani nevšimnu? A když si jich všimnu, jaká je moje odpověď?